Svědectví inspektora Toufara

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars.

Jediná dosud vydaná kniha Miloně Čepelky, jíž nedoporučujeme číst před spaním! Pokud tento zákaz přestoupíte, bude se Vám totiž pravděpodobně zdát o ženě se třemi tvářemi, o postarším liliputovi, o řediteli obecné školy Kabátovi, jenž navzdory sebevraždě tráví večery v podivném domě na samotě, o dávné proradné milence, která není spokojena se stísněným prostorem v rakvi, o nešťastné matce, která se mstí nechtěnému vrahovi svého syna ze záhrobí…

Soubor osmi hororů

Úryvek

Svitla ve mně nejistá naděje, že tu snad po Martě Krčmářové také nebude ani stopa, ale když jsem přišel ke dveřím, sklaplo mi. U zvonku bylo právě jen její jméno a žádné jiné. Měl bych ještě dodat, že bylo právě pozdní odpoledne, kolem páté hodiny. Odhodlaně jsem zazvonil.
Za chviličku se dveře otevřely dokořán, ale nikoho jsem neviděl. Přesto jsem vkročil do chodby. Než jsem se stačil rozhlédnout, dveře se za mnou opět zavřely a v šeru jsem uslyšel, jak se v zámku otočil klíč a byla na nich zasunuta i závora. Současně se ozval velice jemný ženský hlas:
Jsem ráda, že jste přišel.
Vedle mě stála asi čtyřicetiletá žena ve slušivých černých šatech a se třemi tvářemi. Očekával jsem všechno možné, ale tohle ne. Myslím, že jsem na pár okamžiků nebyl schopen ani se pohnout. Říkám-li žena se třemi tvářemi, není to symbol, je to fakt. Marta Krčmářová měla kolem levého oka takřečený oheň, jakoby zanícenou červenou kůži, a pod ním na tváři jí rostla ještě jedna menší, kávově hnědá, houbovitá, na první pohled cizopasník. Lékařsky tomu nerozumím, ale vypadalo to jako houba na pařezu. S doplňkem zdravé pravé líce působila tísnivě, o to tísnivěji, že postavou byla žena v černém když ne sexbomba, tak aspoň velmi přitažlivá. Právě rozpor mezi tváří a tělem, podporovaný ještě něžným hlasem, mě pobízel, abych se raději vypoklonkoval.